Byl pátek, pospíchala jsem, protože jsem ještě měla zajet na česání, připravit se na ples, uklidit a všechno zvládnout v klidu a v pohodě s časovou rezervou…. Ale rozhodla jsem se ještě stihnout zastavení v kostele. Otevřela jsem mohutné dveře chrámu a poklekla do lavice…. Na chvíli jsem zavřela oči a vnímala jenom Ticho a Krásu onoho gotického chrámu. V kostele nikdo nebyl. Modlila jsem se, jak je mým zvykem tak, že jsem povídala a povídala: Co prožívám, z čeho mám strach, z čeho radost, o čem pochybuju a ve kterých věcech mám pokoj. Čas se ale neúprosně krátil a tak jsem se asi po 15 minutách zvedla a chystala se k odchodu… Když jsem dělala znamení kříže, vešel do chrámu starší muž. Na první pohled bylo vidět, že v kostele již dlouho nebyl. Chování bylo nejisté a i přes neosvětlený chrám se dal ve tváři vyčíst bolestný výraz. Usmála jsem se a jemně pokynula hlavou na znamení pozdravu. Pán mě však oslovil: „Nevíte, kde bych našel kněze?“ Trochu mě to zaskočilo a tak jsem neodpověděla ihned. Pán pokračoval a stěží zadržoval slzy: „Já vůbec nejsem věřící, to ne, ale potřebuju to ze sebe dostat…“. Uvědomila jsem si, že asi prožívá něco těžkého. Tak jsem pána vzala ven a ukázala mu dveře fary a popřála vše dobré. Letmo poděkoval a odešel… Po cestě na autobus jsem přemýšlela, jestli byl otec zrovna doma, jestli se pánovi ulevilo, co ho trápilo, proč jsem zrovna já byla v tu stejnou dobu v kostele a mohla mu tak říct, kde mohl zaklepat… A tak jsem si znovu uvědomila, jak je krásné, že vím, kde zaklepat, když se cítím zlomená, smutná, zahanbená, stydím se, bojím se, nevím si rady… Klepu a Bůh s radostí otevírá dveře a rozevírá náruč… Díky Pane, že jsem mohla být Tvým nástrojem a snad i pomoct druhému člověku… Bohu díky, že nešťastný muž potkal v kostele studentku, která se tam zastavila k polední modlitbě… Oba jsme tam byli ve stejnou dobu a kostel byl jinak prázdný… Boží náhodička… Díky Pane…