Když jsem byla malá, měla jsem několik jasných představ o tom, kde a jak budu bydlet. S jistotou jsem věděla, že nebudu bydlet ve velkém městě, a určitě (!) nebudu bydlet v paneláku na sídlišti. Ti, kteří mě znají, ví, že nyní to je přesně tak. Bydlím s manželem v Brně na jednom ze známých sídlišť, které se jmenuje Vinohrady. Víno mám sice ráda, ale s Vinohrady a celým Brnem je to trochu náročnější…
Do města Brna se nám nechtělo (máme rádi Olomouc), ale pracovní příležitosti (i možnosti) nás před rokem donutily přesídlit právě do této moravské metropole. Netušila jsem, že bude tak těžké si město oblíbit.
Najednou mi vadilo veliké množství lidí, spěch, troubení, spousta aut, nemalebné (nechť mi Brněné prominou) centrum, rozlehlost… Nedokázala jsem si vyhýbat lidem na ulici a měla pocit, že mě všechno okolo stále nutí do velikého spěchu a já se chtěla naučit žít pomalu a v klidu.
Když se mě někdo ptal, jestli se mi v Brně líbí, tak jsem odpovídala negativně (a vlastně tak stále odpovídám) a možná až příliš často zdůrazňovala, jak toto město nemám ráda.
Pak mě ale napadlo, že takhle se mi tady nikdy líbit nebude. Pořád budu jenom skuhrat jak je tu ošklivo a že jsem tu vlastně nechtěla být… Tak se teď snažím mít Brno, místo kde žijeme, ráda. Možná se mi otevřely oči a uviděla jsem, že sídliště sice sídlištěm zůstane, ale jsou tu nádherné západy slunce. Ze sedmého patra jsou vidět mračna nejrůznějších tvarů a druhů. Nebe bývá zabarvené do tak krásných odstínů, až to někdy vytváří dojem, že celý obzor vzplanul a z vrcholku protějšího paneláku šlehají plameny. Možná nikde jinde to není tak nádherné jako u nás...
Uvědomila jsem si, že můžu mít ráda Brno, že se to můžu učit. Můžu hledat to krásné, které je teď zakryto zklamáním a vyrovnáváním si s představou, že budu žít tam, kde jsem si vysnila (třeba ještě ano=)). Brno, Vinohrady, náš byt mohou být nádherné, když se budu snažit hledat to pěkné. Člověk si pak uvědomí, že to je kousek do lesa a když chcete jet do pořádného kopce, tak to taky nemáte daleko….
Ale asi nikdy nebudu přítelem měst….
Komentáře
Pocházím z malilinkaté vesničky... Nejvyšší číslo domu je 104, ale mezitím jich pár spadlo.. Takže jít do města-do Brna studovat byl šok. Ten smrad, hluk, spoustu lidí... Ale i v tomto rámusu jsem se časem naučila klidu.. Stačí se zastavit třeba na Masaryčce a sledovat lidi, nádherné staré domy z první republiky... Máte kousek Lom Hády, tam je taky nádherně! Stačí chtít vidět .... ;) Držím Ti pěstě!
Pravda veliká, že když jdeš po ulici, nenapadne Tě podívat se nahoru a to se pak dějí věci, ale mezitím do mě naráží několik lidí....=). Na Hádech jsme už byli několikrát a já se snažím si ty oči otevírat a je to takový můj (asi ) úkol do dalších dnů, měsíců, roků.....=)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.