Máme veliký DAR: čekáme s manželem děťátko. Radujeme se a těšíme se. Máme štěstí: nemáme nouzi, na miminko se moc těšíme a nepřišlo „nevhod“. Náš Šťumplínek (jak mu důvěrně říkámJ) má oba rodiče… Je hodně dětí, které toto nemají…

                Často vzpomínáme, jak jsme při rodičovském požehnání na naší svatbě slyšeli, že nemáme zapomínat na to, že každé děťátko nám bylo dáno DAREM, že nám nepatří.

                Nevím, co prožívají při těhotenství jiné maminky, ale já se na těhotenství těšila. Myslela jsem se, že si ten čas budu užívat, chodit cvičit, plavat, těšit se na nový přírůstek. Zatím je ale skoro všechno jinak.

                Nepatřila jsem k maminkám, kterým je hrozně špatně, takže jsem začátek těhotenství celkem zvládla. Sice se ranní hygiena protáhla o povinnou návštěvu toalety, ale pak už se den celkem zvládat dal. Dokonce i v práci se to dalo.

                Ve čtvrtém měsíci začaly menší problémy a tak jsem musela zůstat doma v pracovní neschopnosti. Najednou jsem nikam moc nemohla, musela dodržovat vycházky a nevěděla, jak moc mám na sebe dávat pozor. Navíc jsem často doma sama, protože můj manžel jezdí z práce pozdě. Netušila jsem, jak to bude náročné. Padají na člověka někdy špatné nálady, víc se strachuje a taky víc pozoruje…

                Ale já jsem Vám chtěla napsat o Šťumplínkovi. Rozhodli jsme se, že se necháme překvapit, jestli naše první miminko bude kluk nebo holkaJ. Někteří z rodiny si předhánějí a poskytují nám „zaručené tipy“. Určitě čekáme holčičkuJ. A nám je to jedno. My se prostě těšíme. Miminko je moc krásné. Nevím, jestli člověk zažil nádhernější pocit, než když ho miminko pořádně šťouchne a bříško se zavlníJ. Jelikož jsem doma často sama, tak už mluvím v množném čísle, a s miminkem si povídám. Naše ráno vypadá asi takhle:

Já: „Dobré ráno, miminko. Tak pojď, jdeme se umýt. A co si asi dáme dobrého k snídani?“

Miminko: „ŠŤOUCH“.

Já: „Vidím, že souhlasíš. Tak jdeme na to. Neboj se, budu taky odpočívat a ty zase na oplátku nepospíchej na svět.“

                A v takovémhle duchu se to nese celý denJ. Když přijede nějaká návštěva, tak se mi smějí, když se náhodou zapomenu a mluvím v plurálu.

                Ale to nejkrásnější je, když si manžel položí ruku na bříško a společně tak „posloucháme“ miminko. Jsou to krásné chvilky pohlazení, ranní pusinky na bříško a vůbec to krásné těšení se…

                Přesto, že věci nejsou tak, jak jsem si přála a já musím odpočívat, tak to, že čekáme děťátko, je krásný pocit. Něco, co ani nedohlédneme. Vůbec člověku nedochází, jaká je to nádhera (a taky zodpovědnost a Boží důvěra) stát se rodičem. Krása, kdy ve vašem těle roste nový človíček. Bůh to mohl vymyslet jinak. Ale stvořil to právě takhle. Tak, že to není vůbec jednoduché období. Někdy je člověku špatně, někdy naprosto příšerně. Nevolnosti, změny nálad, chutí, časté vyhlížení a návštěvy záchodu, tvrdnutí břicha, záněty,… Určitě spoustu maminek napadlo, že by to šlo i jinak, děti by se rodily bez problémů, těhotenství by bylo úplně v pohodě a porod by byl procházkou růžovým sadem. Ale vážily/i bychom si pak DARU dítěte? Možná právě díky tomu, že těhotenství sebou nese tolik problémů a je náročné (a o porodu ani nemluvím), si dokážeme uvědomit, jakým pro nás jsou děti DAREM.

                Od jednoho tatínka jsem slyšela, že vztah rodiče k dítěti je podobný jako vztah Boha k nám. Rodič má vždycky otevřenou náruč pro své dítě, odpouští mu to, co by jinému člověku nedokázal, snaží se pro něj zajistit to nejlepší. Tak nějak se k nám chová i Bůh…

                A tak jsem tímto chtěla povzbudit všechny maminky, které si třeba neužívají těhotenství, mají z toho výčitky a hrozně se těší na porod, až tohle období skončí (jako já).