Moc jsem se těšila na tento víkend.

Návštěva svatby mé kamarádky a spolužačky z vysoké školy. (Dokonce jsem si na ni půjčila i moc pěkné šaty). 

A v neděli na dlouhou dobu můj poslední koncert se sborem. 

Nevyšlo ani jedno.

Místo toho jsem trávila oba dny sama s Ondrou a jeho horečkou po očkování...

Nejsem žádná hrdinka, nesla jsem to opravdu těžce. 

Teploty naštěstí po dvou dnech ustopily. A tak se stalo, že jsme se ocitli ve společnosti šesťáků z malé školy, kde můj manžel pracuje. Čeká je třídenní projekt "Vesnice regionu", během kterého představují obce, kde bydlí. Snaží se místo, kde žijí vyzdvihnout, ukázat svým spolužákům, co je v jejich vsi zajímavého, čím je obec významná.

Už loni o této akci manžel básnil. Já jsem nevěděla co očekávat, ale byl ajsem moc zvědavá. Ikdyž popravdě jsem si tak trochu představovala znuděné puberťáky, kteří plní zadaný úkol pouze z povinnosti, neposlouchají, navzájem se vyrušují a tak vůbec. 

Omlouvám se jim v hloubi duše i veřejně!

A tak jsme prošli během dvou dnů zajímavostmi čtyř obcí, prohlédli si památky, vyslechli si informace od starostek (ve všech čtyř obcích totiž stojí v čele ženy), zaposlouchali se do vzpomínek pamětníků.

A také jsem se rozhodla se i s vámi podělit o tyto zajímavé chvíle.

První dopoledne jsme strávili v domovské obci základní školy, v Podomí. Děcka měla vše ve své režii; včetně oslovení svých hostů, domluvení návštěv památek, zajištění časového harmonogramu. Vše následně zkonzultují se svými učiteli, ale jinak je to na nich.

Zastavili u památníku obětem první světové války...

zaposlouchali se do vyprávění místního myslivce...

prohlédli si zajímavý kříž, který byl nákladem občanů posteven v roc 1953 (!!)

poslechli si vyprávění pana učitele o místních zajímavostech...

také navštívili studánku (jejiž voda se bohužel nedá pít). Ve svahu nad ní býval dříve přírodní amfiteátr, kde se mezi světovými válkami a krátce i po té druhé, hrávalo divadlo, které navštěvovali i slavní herci z Brna. Bohužel bylo místo zavaženo odpadky a vlivem chemického hnojení je voda ze studánky pro pití nebezpečná.

Dále naše pouť pokračovala na obecní úřad, kde jsme byli přivítáni paní starostkou v místním kroji (který sama upekla) chlebem a solí. Nutno podotknout, že se párkrát dostala do úzkých, když ji jeden z žáků doplňoval a přidával i zajímavosti o obci, které nevěděla:-).

Z Podomí jsme ještě navštívili místní hotel, usedlost van den Brukových a místní strojírenskou firmu...

Odpoledne jsme přejeli do největší obce, kterou navštívíme. Zhoršení počasí nás trochu překvapilo, ale nakonec se našlo dost pláštěnek, aby nikdo nemokl...

Setkali jsme se s paní Daňkovou, která byla učitelkou na podomské škole více, než čtyřicet let. Její vyprávění se dotklo velmi zajímavé události: Kousek od Ruprechtova spadlo na konci války sovětské letadlo. Po několika letech se podařilo jednoho z pilotů, který přežil, kontaktovat. Bohužel krátce před oslavami osvobození, na které byl pozván, zemřel. Dvě, ze čtyř osob posádky zemřely. Holky z Ruprechtova nám i z korespondence mezi zachráněným, resp. jeho rodinou, úryvek přečetly. Také měly připravenou ukázku ze vzpomínek samotného zachráněného pilota.

Mimo besedy s pamětnicemi, paní starostkou a prohlídnou místního kulturního domu, jsme se podívali i do kostela.

Celý den jsem byla překvapená, jak děcka Ondru (i mě) automaticky přijala do kolektivu. Nejvíce jsme se s Oldou nasmáli, když se kočárku jako první ujali kluci (jediní dva mezi jinak ryze dívčím kolektivem). 

A tady kluci vyrábějí z kamínků (momentálně nejoblíbenější přírodní hračka) pro Ondru traktor:-).

Druhý den jsme pokračovali v Senetářově a Krásensku (na to jsem se moc těšila:-)).

Laťku z prvního dne drželi velmi vysoko i Senetářovští. Připadala jsem si jak na odborné přednášce:-).

Navštívili jsme zajímavou stavbu, která je velmi ojedinělá,m kostel. Byl postavena na konci šedesátých let. Než mohl být kostel vysvěcen, tak přišla normalizace. Slavnost vysvěcení tak mohla proběhnout až po revoluci. Velmi pohnuté jsou i okolnosti vzniku této myšlenky. Senetářov společně s několika okolními obcemi byl na konci druhé světové války násilně vysídlen a měla zde vzniknout velký vojenský prostor. Občané tak museli opustit své domovy. Dali si slib, že pokud se budou moci vrátit, tak postaví kostel. V malé obci působí moderní stavba velmi impozantně.

Vitráž, která znázorňuje svátost manželství. (Nafoceno v den našeho svatebního výročí:-)).

Další velmi zajímavou stavbou Senetářova je došková chaloupka. Nádherný dům, který ukrývá muzeum perleťářství a místní historie. 

A konečně Krásensko....:-)

Jako první jsme viděli Kojál. Nejvyšší vysílač na Moravě. Vysoký úctyhodných 300m. Vrchol se tedy nachází ve výšce 900 m.n.m. Když byl vysílač postaven, tak v něm pracovalo 60 lidí, dnes pouze jeden. 

Výhled stál za to:-).

Musím podotknout, že jsem druhý den byla docela hodně unavená, tak jsem už nestíhala moc fotit...:-(

Dali jsme si oběd na Rychtě. Nepřestává mě fascinovat, co všechno může v obci s něco málo přes 400 obyvateli, fungovat. Když jsem poprvé slyšela o Krásensku, tak jsem našla jejich stránky a nepřestala se divit.

I Krásensko bylo vystěhováno. Když se obyvatelé po osvobození mohli vrátit, tak nalezli své domy zničené a museli svoje obydlí obnovit takřka od základů. Krásenští měli sebou i staré fotky. Nedokážu si představit jaké to muselo být, když našli svůj dům v troskách, zničený. Na památku této události postavili velmi minimalistický pomník jako upomínku na osobození sovětskými vojáky, díky kterému se do své obce mohli vrátit.

Já s Ondrou a Bublinou jsme se odpoledne vraceli do Brna. Zbytek výpravy zůstává ve škole, přespí a dodělává projekt na zítřejší konferenci. Jejím úkolem je před porotou co nejvíce vychválit svoji obec, aby mohla zvítězit. 

Během těch dvou dnů jsem začala více chápat, proč mohou tyto obce, tak dobře fungovat, proč lidem záleží na tom, kde žijí. Proč se tam stále rodí celkem vysoký počet dětí, proč se mladí vrací do své vesnice, zakládají tam rodiny... Ta děcka mají úctu ke své rodné vsi...a nejen díky tomuto projektu si uvědomují, co je u nich ve vesnici pěkného, zajímavého. Byla jsem nadšená. Nepamatuji si žádnou takovou podobnou akci ze své povinné školní docházky. 

Přivedlo mě to k uvažování nad tím, jestli si dokážeme vážit místa, kde žijeme. Jestli se o to snažíme. Jestli nám záleží nejen na našem domě, bytě, ale i na okolí, vztazích mezi lidmi. Jestli jsme schopni udělat i něco pro druhé...?

Nedávno jsem četla od papeže Františka, že rodina není jenom sama pro sebe, že má důležitý úkol i vzhledem ke společnosti svému okolí...

A to jsme my všichni - celá výprava, kteráce předtím, než jsme s Ondrou odjeli do Brna. Učitelé už moc toužili po zmrzlině, ikdyž je děcka upozorňovala, že na zmrzlinu není čas, protože program je nabitý:-).

A co Vy? Jaký máte vztah k místu, kde žijete?

Pěkný večer...