Přečetla jsem si článek od @Sancika. Díky za její svědectví!

Zrovna ten den jsem přemýšlela, že napíšu níže uvedené řádky. 

Je to spíš jen svědectví, terapie, pokus se nějak vypsat  z toho, co mě trápí.

 

Mám krizi. Nejen latační, ale takovou celkovou. Události se nějak poskládaly a pak už stačilo přidat problémy s kojením a já upadla...a vlastně ještě nevstala.

Minulou sobotu jsme měli s naším manželským spolčem takovou  malou duchovní obnovu. Setkali jsme se téměř bez dětí a mohli tak naslouchat otci Václavovi, který za námi přicestoval z druhého konce republiky. 

Hlavní myšlenkou byla ZRALOST. Ale dotkli jsme se i tématu prožívání přítomnosti. Pro mě dosti ožehavá záležitost. Tohle se mi prostě nedaří. Neustále žiji v minulém nebo v budoucím čase a to, co se děje TEĎ jde nějak mimo mě. 

V době obnovy jsem už čtvtý týden bojovala s kojením a vlastně také sama se sebou. Hodně mě ty problémy zaskočily a ikdyž jsem činila různá opatření, dala na rady moudrých lidí, tak se situace nelepšila a já to prostě přestala zvládat. A pak jsem znovu zaslechla na obnově tu (možná trochu otřepanou, ale tolik potřebnou) myšlenku o prožívání přítomnosti. Cítila jsem, že tohle je ten poslední hřebíček... Stěží jsem při mši svaté zadržovaly slzy a opravdu se cítila na konci svých sil...

A pak(ani nevím jak) se mi s Boží pomocí (a díky modlitbám mnohých) podařilo udělat krok dál. Zatnout zuby a začít se radovat z každého nakojeného mililitru a Klárčina přisátí, z každého Ondrova povídání, z každého zvládnutého drobného úkolu, z každého uvařeného oběda, z každého večera, kdy Klárka usne dříve, než o půlnoci... (třeba ve 23 hod.:-)

Rozhodnutí je jedna věc, ale realita - ta je jiná. A tak stále bojuju a narážím. Na sebe, svoji omezenost, netrpělivost, představivost a nedůvěru... 

Ale znovu jsem ve svém životě pocítila, že Bůh je se mnou, má mě rád tak jako nikdo. I ústy mého muže mi připomněl, že jsem krásná (ikdyž si to nemyslím), že se umím postarat o děti (ikdyž to tak nevypadá), že mám sílu jít dál (ikdyž se už nechci zvedat a bojovat), že můžu dokázat veliké věci (ikdyž si myslím, jak jsem bezvýznamná a obyčejná)...

Když jsem jako dospívající a mladá žena prožívala těžké věci, tak mě jednou napadlo nést je jako oběť za někoho. Za své rodiče, za někoho, kdo to potřebuje. 

Nevím, jak to nést. Jenom vím, že se musím ROZHODNOUT a NÉST. 

Problémy se zdají nějak lehčí, když se snažím žít tady a teď. Jak píše @Sancika: Žít přítomnost! 

Někdo moudrý řekl, že máme žít tak, jako bychom měli zemřít zítra a plánovat tak, jako bychom tu měli být sto let... A to se mi líbí. Moje plánovací srdce je uspokojeno a duše....tam bude ještě hodně práce...

Moc Vám všem přeju, abyste dokázali mít radost z drobných věcí, které prožíváte TEĎ. Možná se nám/Vám pak nebudou zdát už tak drobné:-). 

Všechny maminky ví, že když jsou ony v pořádku a v pohodě, tak děti též. Dneska jsem na tom zapracovala:-). Posuďte sami...:-)

Krásné adventní dny...