Sváteční dny se často nesou v duchu návštěv a tak nezbývá mnoho času zažít něco jenom spolu.

Ale nám se to letos podařilo. Poté, co jsme si dostatečně odpočinuli po náročné konci roku, jsme vyrazili na malý výlet. 

Znovu se utvrzuju v tom, že stačí objevoval své okolí a není potřeba jezdit někam daleko. Pro mě je kraj, kde žijeme stále nový a objevování je na každém kroku. 

Sice nebyl sníh, ale nádherná námraza ho důstojně nahradila. 

Stoupání na vrchol nebylo jednoduché. Ale Ondrášek se do toho pustil s pořádnou vervou a opravdu všechno vyšlapal po svých. 

Vrcholové foto bez Klárky, která se nevešla...

A takhle krásný byl pohled z rozhledny na "namraženou" krajinu.

Strávili jsme pár hodin mimo domov v krásné přírodě. Nemuseli jsme se zaobírat povinnostmi a mohli prožívat společný čas. Odpovídat neustále na Ondráškovy otázky, snažit se uspokojit Klárku, která by radši chodila nebo později spinkala, škádlit se, občerstvit se teplým čajem z termosky (napila se i Klárka) a zbytky cukroví.

Můj jazyk lásky je společně strávený čas a tak srdce plesá.

A nepřestane mě fascinovat úchvatnost Božího stvoření. 

Krásný lednový den.