Máme za sebou první pětiletku našeho manželství. 

V myšlenkách jsem se v ty dny vracela k minulosti. Co všechno jsme za tu dobu stihli. Co všechno jsme se naučili. Čím vším jsme prošli. Čemu jsme museli čelit. Kam jsme se posunuli?

Radujeme se ze sebe navzájem, učíme se dobrému vztahu a máme dvě krásné děti. Učíme se být rodiči, učíme se vychovávat. 

Máme toho tolik. 

V poslední době jsem totiž měla pocit, že mně/nám spoustu "veledůležitých" věcí chybí. Stále jsem byla s něčím nespokojená.

Ještě nemáme hotový dům. Nedokážu Klárku naučit jíst a pít. Na poslední chvíli se posunula rekonstrukce v nemocnici a tak mě nemohli vzít v práci. Nejsem schopná pohnout se svými chybami. Bojuju se svojí motivací pro každodenní starosti o rodinu a domácnost. Nikdy mě nikdo nepožádal, abych mu šla za svědka či za kmotra. ...

Jenže, když to vyslovím nebo napíšu, tak si uvědomím, jak hloupě to zní. Vždyť mám TOLIK.... 

Znovu a znovu se musím učit pokoře a vděčnosti. 

A tu RADOSTa vědomí vděčnosti za to, co všechno jsme dostali, přeju i Vám. 

Novomanželné Němcovi 

Po pěti letech (a dvou dnech) na (téměř) stejném místě.

 

Když budete chtít, tak napište věci, za které jste aktuálně vděční Vy. 

Díky.