Na Bílou sobotu jsem jela sama (tj. bez dětí a manžela) do kostela. Sedla jsem do auta ne zrovna v nejlepší náladě. 

Nemohla jsem se na mši a celé obřady soustředit.

Stále jsem se nutila do pozornosti.

Při ohláškách otec ukázat na stolek, kde obvykle bývají tiskoviny, noviny či pozvánky na různé bohulibé akce. Leželo tam deset pletených košíků. Otec vysvětlil, že jsou od jednoho pána z vedlejší farnosti, který živí rodinu se sedmi dětmi. Pokud budeme chtít, tak si je můžeme koupit a tím je podpořit.

Na konci mše jsem už neváhala a košík koupila... 

Ale čím ho naplním? Zahradu nemáme, ovoce nepěstujeme. Rozhodla jsem se, že do něj umístím klubíčka na háčkování. Bude to rozhodně lepší, než jejich dosavadní umístění. 

Dneska jsem o košíku znovu přemýšlela. Proč jsem do něj dala zrovna klubíčka? 

Mnozí víte, že neprožívám zrovna jednoduché období. Snažím se naplnit nádobu svého života až po okraj. Ale mám pocit, že nevím, co jsem za nádobu a co do ní dát. Košík, kbelík, taška, hrnek, náprstek....? Do každé nádoby se dá dát něco jiného. Do košíku nemůžete nalít vodu a do kbelíku se zase nehodí dávat ovoce nebo nákup. Zkrátka každá nádoba je vhodná na něco jiného.

Možná se stále snažím naplnit nádobu něčím, co do ní nepatří. Možná dávám energii do něčeho jiného, než bych měla (jak krásně píše @MarjánkaN)... Třeba stále leju do košíku vodu a ona pořád a pořád protéká.... Není se co divit...

A tak je potřeba umístit do košíku to, co tam patří.

A co to je? 

Třeba ta klubíčka:-). 

Přeju Vám, ať se Vám daří nacházet to, čím naplnit své nádoby.