Po dlouhé době jsem zavítala do farnosti, kterou navštěvuje moje původní rodina. 

A bylo to v mnohém milé pohlazení, které jsem nečekala.

Před lavicemi se chystali ke zpěvu mladí lidé, které jsem neznala. Později se ukázalo, že to jsou biřmovanci z Poděbrad, kteří u otce P. tráví svoji přípravu. 

Všechny lavice byly obsazené. A co víc, téměř polovinu návštěvníků bohoslužby tvořily děti do patnácti let. Nejvíce bylo těch menších. A tak jsem se neubránila hrubému odhadu účastníků bohoslužby. Cca 40 - 50 lidí přijelo oslavit neděli. Cítila jsem v srdci radost. (Chápu, že pro velké farnosti to je zanedbatelný počet). Tato vyšší návštěvnost není ojedinělá. 

Radovala jsem se z toho, že ikdyž není téměř nikdo místní, tak farnost žije. Je široká. 

Tak nějak mě to pohladilo. I to, že stále byl více či méně drobný hluk způsobený umravňováním dětí či jejich přesouváním kam rodiče uznali za vhodné. Taková nadějná hladina hluku:-). 

Cítím, že modlitby otce A., který spravoval farnost dlouhá léta před otcem P. se stávají plodnými. Neobyčejná síla otce A. který svépomocí, mnohdy s přispěním vlastních prostředků a pomoci dobrých lidí opravil všechny své kostely, je stále vidět a tak nějak se zhmotňuje. Věřím, že se otec A. na to dívá z nebe s velikou radostí. A ve spojení s charismatem otce P. to teda dělá sílu. 

Modlitba za katechumenku je takovou třešničkovou radostí. 

Chtěla bych vyzvat k modlitbě za kněze, kteří žijí v malých, vylidněných či opuštěných farnostech. Za ty, kterým na mši přiliš lidí nechodí, kteří křtí jednou za pár let...